REALITY_chapter1: WELLBEING

Bydlet znamená žít: Znepokojující reality bytové krize.

Slon v 1kk

Co se týče dostupnosti bydlení, jsou na tom Praha a Brno skoro nejhůře v celé Evropě, nicméně platy lidí nerostou a politická reprezentace slibuje jen částečná řešení. Dílčí povrchové kroky však nikdy nebudou skutečně nápomocné, protože krize bydlení není izolovaný problém - je to symptom celého organismu společenské a ekonomické hierarchie, která staví a přežívá na nerovnosti.

Na první pohled se může zdát, že krize současného světa jsou skoro náhodně korelující události - klimatická krize je tu protože “počasí se vždycky měnilo”, krizi bydlení “si trh zase srovná”, příjmová chodoba se snad napraví, pokud lidé budou “pracovitější”. Tohle jsou rétoriky, které přejímají i některá z velkých médií, když o neutěšené situaci dnešní společnosti vůbec píšou. Pokud však chceme skutečně pochopit propojenost a mnohovrstevnatost krizí, ve kterých se nacházíme, je třeba se ptát na společné dělitele.

V krizi bydlení (respektive krizi neregulovaného trhu, který prohlubuje nedostupnost bytů pro čím dál víc lidí), klimatické krizi (respektive krizi nadměrného vykořisťování přírodních zdrojů, chamtivosti globálního fosilního průmyslu a neokoloniálních vztahů) i v případě chudoby (respektive nedostatku prostředků pro méně privilegované ve prospěch nekonečného hromadění prostředků u těch, co se správně narodili) figuruje jedno - imperativ nenapadnutelného ekonomického růstu, dogma společnosti orientované na konzum a spotřebu, odklon od principů péče a solidarity a desítky let upevňovaná doktrína, která nás přesvědčuje, že vše z toho je v pořádku, ba že to dokonce souvisí s demokracií a svobodou. Koncentrace moci a prostředků v rukou lidí a korporací, jejichž jediným zájmem je násobení vlastního bohatství, však nemůže být slučitelné se světem, ve kterém jsou základní potřeby lidí, ekosystémů i společnosti udržitelně a spravedlivě zajištěné. Hierarchie současného světa není jeho jeho přírodním zákonem, ale jen jednou z mnoha možných norem fungování.

Vedle práva na bydlení, které z podstaty jeho funkce lze chápat jako základní a nepodmíněnou lidskou potřebu, se také můžeme ptát: kdo má právo využívat město nebo místo, ve kterém se všichni pohybujeme, a jak? Do vize udržitelného bydlení a spolužití totiž rozhodně nepatří veřejný prostor plný komerčního smogu, gentrifikace, parkoviště tam, kde dříve stály parky, ani investiční byty.


3. díl eseje na pokračování                                                                              Olga Wawracz