REALITY_chapter1: WELLBEING
Bydlet znamená žít: Znepokojující reality bytové krize.
Mimozemšťané na trhu s bydlením
Právě pro lidi nespadající do majoritní (a v jistém smyslu privilegované) skupiny bílých, vzdělaných, zdravých lidí s dostatečným finančním a sociální kapitálem může být hledání důstojného bydlení, které si můžou dovolit, úkolem tak obtížným, že je mnohdy jednoduše nemožné ho splnit. Nemusí jít jen o nedostupnost hypoték a vlastnického bydlení - i nájmy, zejména pak nájmy ve větších městech, se stávají nedosažitelnou metou. Mnoho lidí proto i v současném kontextu Česka - státu s “vyspělou kapitalistickou ekonomikou”, který se pyšní svou progresivitou, sociálním státem a bezpečností - musí bydlet v kompromisech, které jsou v lepším případě nevyhovující, v horších případech pak nebezpečné nebo zásadně ovlivňující jejich základní kvalitu života. Chudí lidé, migrantky a migranti, nebo třeba senioři jsou čím dál častěji odkázáni na nedůstojné a zásadně nevyhovující ubytovny, Romské komunity jsou odkázány na různá ghetta, protože “normální byt” vám s příjmením Horváth nikdo nepronajme, a cyklus chudoby se jen dál a dál umocňuje.
Tuzemská společnost má navíc krom jiných velkých problémů spojených s nedokonalým nastavením systému sociálního zabezpečení - potažmo pokulhávající funkčností sociálního státu - také velký problém s bezdomovectvím. Toto specifikum krize bydlení je zajímavé skutečností, že řešení bezdomovectví (třeba v podobě správně aplikovaných programů housing first nebo housing led) už máme a jejich výsledky jsou ozkoušené, ekonomické a predominantně pozitivní - důvod, proč v Česku chudým lidem nepomáháme, je čistě jen otázkou absencí politické vůle a obecnou společenskou stigmatizací a předpojatostí vůči všem, kteří měli v životě míň štěstí. Pro srovnání: dle nedávných dat žije v republice cca 11 000 lidí bez domova. V té stejné době tu zároveň stojí asi 200 tisíc neobydlených bytů, z nichž velká část je podle expertů neobydlená dlouhodobě.
V otázkách sociálního bydlení, které může být hřebíčkem na hlavičku v řešení krize bydlení u zranitelných skupin, je ČR i v kontextu Evropského trendu poměrně specifická. Jakožto malý stát někde mezi východem a západem reprodukuje český mainstream neoliberální ideologii volného trhu a osobní zodpovědnosti, ale narozdíl od skutečně “západních” zemí nedisponuje tak silným sociálním státem a finančními prostředky. To má za následek relativně chudý fond sociálních bytů, které zároveň zdaleka nejsou vždy a všem potřebným dostupné, pokulhávají v kvalitě a nabízejí jen omezené služby.
2. díl eseje na pokračování Olga Wawracz