fsd
REALITY_chapter1: WELLBEING
Bydlet znamená žít: Znepokojující reality bytové krize.
Kdo má židli (nebo prostě barák), ten si bydlí. A ti ostatní?
Když mluvíme o rozevírajících se nůžkách současných sociálních tříd, bavíme se většinou o penězích a platu. V časech pozdního kapitalismu ale blahobyt a sociální zabezpečení zdaleka nedefinuje jen čistý příjem. Jednou z univerzálních hranic mezi těmi, co jsou za vodou a těmi, co se těžko kdy vyhrabou z mělkých písků chudoby, je vlastnictví (respektive nevlastnictví) nemovitosti. Vzhledem k raketově vzrůstajícím cenám bytů (například v Praze se průměrná cena bytu za metr čtvereční ztrojnásobila od roku 2010) je totiž skoro pravidlem, že kdo měl štěstí v devadesátkách nebo hodně investičního kapitálu později, má vyhráno - tedy jistotu bydlení. Ti ostatní si ale na dnešním trhu s nemovitostmi ani neškrtnou.
Z bydlení, jedné z nejzákladnějších životních potřeb, se stává investiční položka a prostředek spekulací. Není se ostatně čemu divit - v systému, který operuje na komodifikaci úplně všeho, je komodifikace bydlení už jen nepřekvapujícím vedlejším účinkem. Jenže co - respektive kdo - je na druhé straně rekordních zisků na trhu s bydlením?
Dostupnost bydlení a jeho stabilita a kvalita jsou proměnné, které nevyhnutelně provází nejen strukturu a charakter měst a obcí, ale i každodenní životy lidí v nich žijících. Lidé, kteří spadají do kategorie sociálně ohrožených - tedy lidé s nízkými příjmy (resp. zasažení příjmovou chudobou), lidé bez zaměstnání nebo s nestabilním zaměstnáním, lidé s tělesným nebo duševním postižením, lidé z kulturně nebo etnicky diskriminovaného zázemí - to jsou jen některé příklady těch, kterým se dlouhodobě spravedlnosti - a spravedlnost v bydlení tu není výjimkou - nedostává. Iniciativa Za Bydlení uvádí, že cca milion lidí v Česku čelí vážným problémům s bydlením. Desítky tisíc domácností a v nich třeba i desítky tisíc dětí se nachází v bytové nouzi. Je tohle ještě pořád svoboda a demokracie?
1. díl eseje na pokračování Olga Wawracz